Po pěším putování jsme si daly trochu oraz. Teda já určitě. Původně byla zase na pořadu dne túra, ale ve středu večer se strhla bouřka a ráno to nevypadalo moc dobře. Vstaly jsme sice zase v půl šestý, ale nic z toho nebylo. Viděly jsme už, jaké tam dokážou být blátivé cesty, tak nás to trochu odradilo. Nicméně Iva stejně poletovala kolem, protože si chtěla všechno užít :-). Ale já měla ještě i nějaké soukromé zařizování, tak po středečních pirozích a té výborné polívce u tetky Marky, vyrazila nakonec Iva ve čtvrtek sama do Humenného a já zůstala v Uliči. Když skončily soukromé záležitosti, vyrazila jsem s mámou za Jurkem, zda by nás nezavezl na nějaký ten kostelík. On je moc hodný, takže zavezl :-) A cestou jsme vyzvedli Ivu, vracející se se stejně ošklivého Humenného, jaké bylo v pondělí, když jsme tam na skok byli úředně. A koneckonců stejně nepěkného jako bylo před čtvrtstoletím i dál... Zastavil se tam podivně čas a město má pořád tu stejnou tvář jako v 70. nebo 80. letech. A Snina je na tom podobně. aspoň tedy ty kousky, ktré jsme viděly.
 

Tak hlavně jsme měli s sebou tu Ivu, která vystoupila z autobusu po instruktáži mobilem dřív a čekala na jedné z křižovatek. A když se tam tak slunila a my přijížděli k ní, vůbec neviděla, že dvacet metrů za jejími zády stála u silnice srnka.
Krásná a naprosto bez hnutí, což jsem okomentovala slovy, že je snad dřevěná. A pak jsem to ještě slyšela večer u piva. No Iva na tom byla ještě hůř. Při pohledu na kozy přecházející silnici ve vesnici pronesla cosi o vlcích a dílo bylo dokonáno :-D. Chtěla bych vidět vnitřek Jurkovy hlavy :-D
 

Teď už k tomu výletu. První ves, do které jsme jeli byla Topoľa. Je tam krásný dřevěný kostel sv. Michala. Ostatně svatého Michala archanděla je tam každý druhý kostel. Vyšla jsem do kopečka první a před kostelem stálo několik lidí. Jeden z nich ke mně vykročil, představil se a já tedy také a hned jsme vedli k mému překvapení diskuzi kolem mého křestního jména, které je prý krásné a slovenské. Vysvětlila jsem mu tedy ten římský původ :-)
Pozval nás všechny dál a dost podrobně vyprávěl všechno možné o kostelu. Slovensky, rusínsky a strašně rychle. Když vyprávěl o kúru, poslal nás - holky - nahoru. Tak jsem se tam za Ivou a ještě jednou slovenskou dívkou vydrápala po žebříku. No když jsme byly všechny pěkně nahoře, pravil ten dole, že máme něco zazpívat. že když už je někdo nahoře, tak musí. Nejlépe nějakou náboženskou... Propáníčka! Slovenské děvče tiše slezlo dolů a mně v hlavě znělo Narodil se Kristus Pán. To jsem teda byla pěkně vedle :-) No na konec jsme se s Ivou po krátké poradě rozhodly, že zazpíváme Ten suchdolský rybník. A ten umíme i dvojhlasně. Ostatně, už to nějakou dobu trénujeme večer v Uliči u rybníka, než jdeme domů po večerním Šariši (tak po dvou a Jurko mi zakázal objednávat si malé pivo!) Nečekala jsem ale, že budu tak strašně nervózní. Třáslo se mi snad úplně všechno. Ale prý to bylo pěkné. Jen tomu průvodci se to zdálo málo náboženské. "On nám to odpustí", odtušila jsem dolů. I on nakonec souhlasil :-)
 

Vylezli jsme ven a ještě se trochu pokochali kolkolem. Vyfotila jsem i něco ze hřbitova. Jako v Uliči je i tady hřbitov vojáků padlých za první světové války. Když jsme skončili, udělali jsme si ještě malou odbočku na židovský hřbitov, o kterém jsem už psala jinde.
 

Druhý z těch kostelů je v Ruském Potoce. Je trochu menší, tolik se o něj nestarají a nedalo se jít dovnitř. Hned vedle mají nový pravoslavný kostel z roku 1997. Víc jsem o něm nenašla. Jako vždy byl krásný den, takže i ten odpolední výlet byl půvabný. Jen se mi trochu hůř fotilo s tím množstvím lidí za zády. A mrzí mne, že na tuhle část jsem neměla tolik času, kolik jsem si slibovala. Ale třeba ještě někdy...