Nastal poslední den, kdy jsme mohly uskutečnit naši největší výpravu. Ráno jsme vstaly, sbalily se, nasnídaly a včas, tedy ještě časněji než v úterý, dorazily na zastávku autobusu, doufajíc, že se naše rozhořčení už po vesnici rozkřiklo a autobus neodjede bez nás. Někde jsem zaslechla, že ten první vyjíždí z Uliče, takže by se to fakt stát mohlo :-) Na zastávce dokonce byli lidi, taky ve tři čtvrtě na sedm jako my dvě. Vlastně dřív. Evidentně ani oni nevěřili, že by třeba nepřijel a neodjel dřív. Jízda netrvala dlouho, asi půl hodinky, ale na Novou Sedlici nakonec jelo docela dost lidí. Místních.
 

Vystoupily jsme na konečné a vyrazily. Za chvíli jsme došly na konec vesnice a po silnici přišly k turistickému infocentru, ale tak brzo ještě nebylo otevřeno. Dost důkladně jsme prostudovaly poučení, jak se chovat při setkání s medvědem. Opravdu jsem zadoufala, že k tomu nedojde. Za chvíli silnice skončila a vešly jsme do lesa. Cesta se různě měnila. Od mokré po suchou, od široké po úzkou. Nevím, jak dlouho jsme šly, když nás cestou minul terénní vůz správy parku s několika mladými muži uvnitř. Projeli kolem a dokonce nás zdravili z okénka. Hlavou mi blesklo, kam že jedou, že pokud to jde, bylo by fajn se kousek svést. Ale to se nestalo, pěkně po svých :-)
 

Po čase se cesta zúžila, Iva byla stále přede mnou a když už mne nebylo vidět, někde na mne počkala. Občas jsem se zdržela sama, protože při focení se prostě stát musí. Tedy je to lepší :-) Ale už jsem jednoduše stará koza a letos jsem se moc nepřipravila, takže jsem z toho nekonečného krpálu byla někdy u konce s dechem. Ale teď ještě zatím docela dobrý. Hůř bude. Cesta se pořád proměňovala a les houstl a objevila se první značka s medvědem. Trochu jsme znervózněly. A dokonce jsem sice bez dechu, ale zpívala do kopce, aby věděli, že tam jsem a prošli kolem :-) Překonávaly jsme cestou potůčky přes lávky nebo bez nich. Když jsme došly na Temný vršek, což je nějakých 800 m vysoko, začaly jsme prudce klesat. Normálně by vám to udělalo radost. Ale já byla fakt naštvaná. Tam někde v hlubině byla slyšet řeka Stužice, která se tam mezi kopci léta zarývá proklatě hluboko a my musely k ní. Klesání nás stálo nějakých 300 metrů. Takhle jsem si to nepředstavovala a rozčileně mrmlala, že teda ještě nechci dolů! Tohle bude draze vykoupené. A bylo. Na cestě jsme byly už nějaké tři hodiny. Celá cesta podle značek byla pro toho sportovce, který to trasoval, na necelé čtyři hodiny. A nás čekal nový výstup z údolí Stužice. 570 metrů na třech kilometrech. Ach jo.
 

Musím tedy říct, že Stužický prales je krásný. Divoký. Úchvatný. Vyšší buky jsem snad v životě neviděla. Na fotkách je Iva často jako dobré měřítko :-) Velkou zvěř jsme cestou nakonec opravu nepotkaly a bylo to dobře. Ale cestou nahoru jsem se často bavila pozorováním nějakých lesních plchů. Vůbec se nebáli, vesele si tam hospodařili a vypadali trochu jako džungarští křečíci, které Klárka měla doma.

Začínaly jsme potkávat lidi jdoucí shora. A nebo nás párkrát předběhli nějací trapní mlaďoši zdola :-) Nejvíc mě ale nakonec dostalo, že někde v té poslední třetině kopce jsme uslyšely motorovou pilu. A když jsme se přiblížily, hádejte, kdo to byl? Ti chlapci z toho auta dole!!! Prořezávali stromy padlé na cestu, aby turisté nechodili do lesa. A celou následující hodinu výstupu jsem měla Ivu před sebou na dohled a chlapce s motorovou pilou na doslech. Iva mizela, chlapci mě doháněli. Já doběhla Ivu, utekla chlapcům. Iva zmizela, chlapci doběhli. Byla jsem už tak ve stresu z toho, že se za někým honím a před někým utíkám, že jsem si vážně na vteřinu fňukla do rukávu, že to nedám. Ale vrátit jsem se nemohla. Ani by mi to hrdost nedovolila. Tak jsem si rovnou na fleku vynadala, že nemám blbnout a zaťala zuby a šla.
 

Nakonec jsme skoro všichni najednou (Iva, já i chlapci s motorovou pilou) došli k sedlu, kde se cesta obrátila prudce doleva a těch posledních dvě stě, tři sta metrů mělo sklon jako cesta pod lanovkou na Komárku... Iva mě opustila, aby mi mohla shora vítězně zamávat a chlapci si do kopce dali závod v běhu. Skoro mě to zlomilo, ale nabídku jejich sympatického vůdce, že mi vezme ruksak, jsem hrdě odmítla. Vypadala jsem už asi dost ztrhaně. Nahoře mě chlapci uvítali: "Aj, už stě tu!!" :-) Šla jsem se zhroutit vedle Ivy na Ukrajinu. Bez pasu a bez víza. Každý, kdo to vyleze, zaslouží si obdiv. Chlapci večer předtím v pivnici říkali, že je to náročné. Na Šumavě jsem už šla taky pekelné túry, ale tohle bylo horší. Taky jsem o tři roky starší :-(
 

Bylo mi dost zle a nemohla jsem pozřít svačinu. Chleba s paštikou chutnal jako piliny, vůbec to nešlo spolknout. Nakonec jsem do sebe nacpala banán, oříškovou tyčinku a sušenky. Prostě nějaké rychlé cukry a pití. Toho jsem měla dost, protože to vždycky potřebuju a tam není, kde si koupit. I když - dala by se tam pít voda z těch říček. Byla jako křišťál. Chvilku jsme si odpočinuly a trochu zafotily, ale já ani nevstávala. Jen fotila v sedě. Za chvíli jsme se zvedly, že dojdeme na jiné místo, kde by podle mapy měl být větší výhled do kraje. Jak jsme vstoupily na hřebenovku na slovensko-polské hranici, začalo dost foukat. Často nás ale ochránily zakrslé buky, které hřeben dost hustě pokrývají a není proto vidět do krajiny. Dost to Ivu zlobilo, protože kvůli těm výhledům jsme se sem vysápaly. I když já chtěla i stát ( v mém případě většinou sedět) na nejvýchodnějším bodě Slovenska - na slovensko-polsko - ukrajinském trojmezí.
 

Netrvalo dlouho a došly jsme na Kamennú lúku. Je to vrch s kamennou skalkou a s opravdu krásným výhledem na slovenské a polské vršky. Tak tam se Iva rozběhla zkoumat terén a já zalehla mezi borůvky s rezervními ponožkami pod hlavou, čímž jsem se schovala před docela silným větrem, který tam foukal. S další oříškovou tyčinkou v ruce jsem pozorovala letící mraky. Zavřela jsem oči a řekla bych, že jsem na pět minut usnula. Tak mi bylo dobře... Ale uplynula půlhodinka a musely jsme pokračovat. Vyblejskla jsem obzor a šlo se. Ještě než jsme sešly dolů na cestu, vynořil se z lesa naproti starší chlápek, celý červený, včetně šátku, který měl na hlavě a prosil nás o něco sladkého. Taky ho to vzalo a to šel z druhé strany... Dala jsem mu sušenky ze svých zásob :-) Poděkoval, rozloučil se a naše cesty se zase rozešly.
 

Cesta se střídavě měnila v louky a les. Podle těch luk se jmenuje ta oblast Poloniny. Je to výraz pro typ horské louky. Když jsme přešly vrch Hrúbky, naposledy se před námi doširoka otevřela krajina. A pak následoval prudký sestup loukou směrem k Čierťaži. Tam jsme se zase trochu občerstvily a když jsme se už chystaly vyjít, zahlédla jsem liščí ohon! Myslela jsem, že utekla, ale ona se v trávě otočila a vyšla na cestu a chvilku si nás prohlížela. Stihla jsem ji ale stejně jen rozmazaně :-)
 

Opět se cesta v pravém úhlu stočila doleva a následoval sestup. Šest kilometrů z kopce. Zpočátku to sice bylo prudké, ale docela to šlo. Chodím už dlouho s hůlkami, jsou to dobří parťáci. A občas se nohy navíc hodí :-) Pak to taky bylo prudké, ale už to nešlo. Terén se proměnil k horšímu. Pokud v horách prší, teče tu voda hodně zprudka. A tady byla cesta vymletá až na šotolinu, která místy strašně klouzala. Bylo to nepříjemné. Už jsem se ani nesoustředila na nějakou fotku, protože člověk musí dávat bacha, aby sebou nešvihl. To nejhorší ale teprve přišlo.

Ani jsme nezpozorovaly, že se zatáhlo. Začalo drobně pršet. Drobně a vytrvale. Dokud jsme byly pod stromy, ještě to bylo dobré. Na poslední louce jsem schovala foťák do ruksaku, protože bylo jasné, že už si moc nezafotím. Následující cesta lesem byl očistec sám. Postupně se už tak mokrá cesta změnila v jílové koryto, ze kterého nešlo uniknout. A tady se vracím k obrázkům z první túry. TOHLE bylo mnohem horší. Cestou na Holicu jsme aspoň mohly jít lesem. Ale z toho koryta se nedalo vylézt a původně tvrdý jíl se proměnil v kaši. Místy bylo opravdu hodně těžké zdolat pár metrů. Boty už byly samé bahno. Iva někde vpředu. A v tom to přišlo. Hůlky najednou odletěly každá na jinou stranu, nohy se mi rozjely a jedinou starost mi dělalo, abych si neotiskla do bláta i obličej. Ani jsem nekvikla. Nestihla jsem to. A bylo by to k ničemu. Nechala jsem v bahně otisk od kolen po hrudník, vydrápala se na zadní, udělala dva další kroky a znovu jsem se řítila k zemi. Ještě jsem se stačila stočit na bok, aby ruksak s foťákem nedostal přímý zásah. Dvojitý vorvaň...
 

Vzhledem k tomu, že jsme v tom takhle vězely snad hodinu, ani mě to už moc nerozčílilo. Jen jsem si při setkání s Ivou dost nahlas postěžovala, že nechápu, proč tomuhle říkají turistická cesta... Když jsme nakonec vylezly na normální cestu, hrozně se nám ulevilo. Nedaleko už bylo tábořiště Poľana s rybníčkem. Trochu jsme si v mokré trávě umyly boty a přešly přes mostek řeku Stužici a zavolaly SOS Jurkovi, aby pro nás přijel. Bylo skoro šest hodin večer. Říkala jsem mu, že si má vzít do auta noviny. "Aj moja! Čo si robila, po zadku si jela??" - Aj po predku, Jurko. Aj po predku.." Hodně se smál, když mě později viděl. Připomínám, že pořád pršelo, takže bahno ze mně možná i kapalo. Cestou do vsi jsme s Ivou dostaly solidní záchvat smíchu. Vlastně byl tak nějak úlevný a od radosti, že to máme za sebou a zvládly jsme to.
Jurkovi jsme to naše hledání typicky po žensku trochu zkomplikovaly - sešly jsme z hlavní silnice :-) Všechno nakonec dobře dopadlo, vyhodil nás z auta před bytovkou, šel na pivo a já přepadla vanu. Když jsem svlíkla bundu, zjistila jsem, že se bahno procedilo až na tričko. Velký tlak :-D . A o tři dny později, jsem zjistila, že mám i hruď plnou modřin, nejen kolena.

Když jsme si trochu odpočaly, vymyslely jsme ještě, jak Jurkovi snad udělat radost. Zaběhly jsme mu před zavíračkou ( a tam je v devět večer, přátelé!) předplatit nějaká piva, protože náš vděk i peníze vytrvale odmítal. A po frťanu, který jsme si s Ivou ještě daly na rozloučenou, jsme před zpíváním u rybníčka, udělaly pod jeho okny mezizastávku s písní Široký hluboký. Holky bláznivý :-) To za to, že je tak hodný.
 

Na tohle budu vzpomínat ještě dlouho. Na všechno, co se mi tam za tak krátký čas přihodilo. Týden jsem žila! a bylo to moc fajn. Momentálně se mi moc stýská. Tak zase někdy na jiných toulkách...