Poslední trasa, kterou jsme naplánovaly, byla Medvědí stezka. Ráno po snídani vláčkem do Ovesné, kde nikdo jiný nevystoupil a zase hurá do divočiny.
Jak napovídá první foto, čekalo nás kilometrů patnáct. Bylo nutno maličko potlačit myšlenky na bolavé nohy. Naštěstí naše zvědavost a nadšení bylo větší, takže jsme chutě vyrazily do zpočátku krásného a idylického lesa. Za pár chvil se ale cesta zvedla prudce vzhůru a následoval strmý výstup. Naštěstí už nebyl tak dlouhý a vizuální odměna i v téhle části cesty byla veliká. A po ránu bylo v lese tak rušno. Ve stromech poletovalo velké množství ptáčků, kteří se patrně stáhli dolů z vyšších partií, kde stromy nejsou. (Mezi Třístoličníkem a Trojmeznou je chráněná ptačí lokalita, vyznačená značkami, ale nejsou tam stromy a k vidění byly vidět jen přelétající vrány).

Když jsme vystoupaly na rovinu, podařilo se nám nechat se zlákat krásou pohodlnou cestou a na chvilku zabloudit. Naštěstí jen kousíček. A nebyly jsme samy. Když jsme hleděly do mapy, kde se stala chyba, ještě z větší dálky se vracela skupina mladíků, která nás cestou předběhla. Paní domácí nám říkala, že je to zpočátku trochu zmateně značené. A je to pravda :-)

Pak už se začaly z lesa vynořovat skalní útvary a my fotily s ještě větším nadšením. Tak velkým, že jsme si to po čase musely zakázat, protože bychom nedošly nikam. A že zase nedojdeme do večeře, nepřicházelo v úvahu :-) Když jsme opustily skaliska a překonaly nejvyšší bod na trase, kterým je hora Perník, cesta, která teď už byla skoro pořád z kopce nebo po rovině, nás zavedla k Jelenímu jezírku. Odtud to bylo jen kousek na Jelení vrchy, které jsou už moc zasažené civilizací a pro svačinu v klídku zcela nevhodné. Rovnou jsme zdrhly do lesa a našly si pohodlnou kládu :-)

Po pár kilometrech jsme našly i pomník posledního šumavského medvěda. Historka z lovu je docela komická. Byla to medvědice, kterou nahánělo asi sto lidí. Strachem zasažení myslivci před ní prchali. Nakonec se jeden statečný našel a dokonal dílo zkázy. Zastřelena byla i přes to, že si tehdejší majitel panství nepřál vyhubení medvědů a vydal k tomu dekret. Asi ho vrchnímu hajnému nedoručili včas nebo s ním zapálil v krbu.

Zbytek cesty byl nekomplikovaný, nepotkaly jsme už živáčka, krom vážek, ještěrek, žabky, slepýše, datla, káně a nevím ještě čeho. Na Černý Kříž jsme dorazily tak brzo, že jsme si před večeří ještě mohly dostatečně odpočinout. Tak zase někdy příště…