Tak jo...Jevíčko...moc jsem se tam těšila, netušíc, jak cimrmanovský zážitek to nakonec bude. Přijeli jsme sem z Jaroměřic zhruba v půl jedenácté dopoledne. Autobus nás vyhodil na náměstí přímo před turistickým centrem s obrovským nápisem veřejné záchodky na ještě větších vratech. Už jsem se těšila :-), ale mělo to svá ALE.
Všechno následující se vlastně přihodilo jen proto, že jsme se Cyrila a Metoděje rozhodli oslavit výletem, jelikož jsme bezbožníci. I když jsme sem nakráčeli z jaroměřické kalvárie, smilování nebylo pro nás.

Turistické centrum by za normálních okolností bylo otevřené do 11.30 (nejsem si jistá, že je to pro turisty dost dlouho, ale čumkarta by se hodila i o státním svátku..), ale byl ten státní svátek - tudíž zavřeno. Takže na WC se zatím nešlo. Bylo dost vedro, voda odcházela celým tělem. Rozhodli jsme se hledat židovský hřbitov za vsí. A v ulici za náměstím jsme narazili na krásnou věž, kvůli výhledu z ní bych si klidně zrasovala své už tak bolavé nohy. Když i Jára Cimrman pochválil ten výhled na svět, chtěla jsem to vidět. Jenže na dveřích byl zámek na petlici a na ceduli vedle, že musíme být čtyři!!!, aby nás tam vůbec pustili. Teda, kdyby bylo otevřené to turistické centrum na náměstí, kam bychom se museli vrátit, aby nám někdo otevřel. A my byli JEN tři. A kdybychom náhodou chtěli jít na věž mimo "neskutečně dlouhou pracovní dobu" turistického centra, muselo by nás být deset!! a ještě bychom si to vlastně museli objednat dopředu na radnici. Propáníčka!!! To bylo tolik komplikací, že bych skoro věřila, že od roku 1907 na věži nebyl nikdo...

O kousek dál se u hospody vedle hřbitova skvěl na tabuli nápis, že otvírají v jednu a 5. a 6. července nevaří, protože kuchař pravděpodobně drží státní svátek a nebo je to provozovna s hodně metry čtverečními, asi jako nějaký hypermarket. No budiž, hlad taky ještě velký nebyl. Vyrazili jsme ku hřbitovu. Fotky jeho zbytků jsou ve Hřbitovním kvítí, stejně jako fotky z křesťanského hřbitova, který jsem již zmiňovala.

Uprostřed prohlídky toho druhého hřbitova vypukl v hasičské stanici opodál nefalšovaný požární poplach a za velikého rámusu a výkřiků z ampliónu Jevíčko opustila požární stříkačka a o chvíli později se městečkem prohnaly dvě další, patrně z vedlejších vsí a jely někam ven cosi hasit. Tak nás to vyčerpalo, že jsme šli hledat něco, kde bychom poobědvali.

Na náměstí stojí hotel Morava. Zvenku celkem normální. Uvnitř se zastavil čas a mně srdce. Byl podivně slepený ze zbytků toho, co vymyslel nějaký architekt v osmdesátých letech, k tomu zrcátkové sloupy a hodně ošklivá zeleno-meruňková výmalba. Fakt hrozný... No dala jsem si řízek, brambory a kofolu. Brambory už někdo přede mnou měl. Fuj. Řízek byl kuřecí a poměrně bezpečný, kofola byla kofola. A záchodky!! Nic moc, ale aspoň byly. Ale už jsme tam víc nechtěli. Zákusek si dáme někde jinde. Cestou k synagoze jsme jednu cukrárnu našli. A cestou zpátky tam zapluli. Mladí si z rovněž osmdesátkového výběru zákusků něco dali, já ne. Jen kafé latté a i to byla chyba. Dvě děvčata, která tam byla dvě snad jen proto, aby se tam jedna sama nenudila, sice byla samý úsměv a celé nadšené z jejich zákusků z Ovesné, ale mladí tvrdili, že byly dost nechutné - ty zákusky. Ostatně výběr se nepozdával ani té osmdesátileté dámě, která si přišla pro něco na zub. Měli by zavítat do nějaké teplické cukrárny a dát si třeba besame mucho. Zjistili by, že v 21. století by mohli mít jiné zákusky než z Ovesné. A plnou cukrárnu. Byli jsme tam zase jen my tři. Ale nemuseli jsme shánět čtvrtého... Nakonec to trochu vylepšila hodně velká porce zmrzliny u veselého chlapíka na druhém konci náměstí. A šli jsme se ještě mrknout na zámeček, ve kterém je dnes hudebka a cestou potkali komín s čápy. A když jsme se konečně dočkali autobusu, tak jsme se aspoň projeli krásnou krajinou. To bylo za odměnu. No..Jevíčko...byla jsem tam a never more... :-)