Začalo to ráno. Špatně jsem si nastavila časový harmonogram, popletla odjezdy trolejbusů, takže v okamžiku, kdy jsem došla na zastávku a zjistila, že je všechno špatně, teoreticky můj vlak už opouštěl nádraží beze mne...
"Co budu dělat, sakra!!!!" letělo mi hlavou. Splašeně jsem vymýšlela zcela nereálné varianty, jak to stihnout a přitom jsem se vydala na spodní zastávku u Zámecké, abych se ještě pokusila o štěstí. Přece nepůjdu potupně do práce a neudělám ze sebe blba... a ejhle! Na parkovišti naproti našemu domu zrovna nějaká sympaťačka nasedá do auta. Tak jsem to zkusila, udělala jsem něco, co bych za normální situace asi nikdy neudělala. Poprosila jsem jí, jestli by mě na nádraží nehodila. Zaváhala..., tak jsem přitvrdila a zaúpěla, že jedu na ministerstvo kultury a nemůžu tam nepřijet. A ona mne vzala!!!! No já bych se asi nevzala...
Vlak jsem nakonec stihla úplně v pohodě. Všechno se zdálo být už zase normální. V Praze nic zvláštního, dost práce, ale nic jiného jsem nečekala. Ale ne - přece jen něco. Nějak divně jsem si vyprala ten čokoládově hnědý svetr, co mi tak sluší. Asi jsem ho vážně neměla dát do pračky, ale nutně jsem potřebovala dělat jiný věci... Divně chlupatěl, když jsem ho vytáhla - mělo mě to varovat. Ráno vypadal už celkem normálně. Ale ouha! Jak bylo ve vlaku docela teplo a nacpáno, kapku jsem se orosila, a tak jsem později na ministerském záchodku zjistila, že jsem hnědě chlupatá po celém těle (teda od pasu nahoru).  Yetti hadr... Nebyly tam ručníky, takže jsem musela zpět aspoň pro toaleťák - ještě, že tam nebyly mušličky - a vydrhla jsem si aspoň předloktí a krk, abych nevypadala jako bulharský dítě. V tom tam vrazila kolegyně z komise. Koukala dost divně, proč jsem se neumyla už doma...
Skončili jsme po čtvrté, takže čekat na vlak do čtvrt na osm už bylo zbytečné. Byla jsem docela unavená a nikam courat se mi nechtělo. Jen jsem neměla vyhledaný dřívější zpáteční spoj. Matně jsem si pamatovala, že by z Masaryčky něco jet mohlo. Sedla jsem na metro a kupodivu jsem měla kliku. V pět hodin už z Prahy odjížděl vláček a já v něm.
Prima, budu doma dřív!!! Ještě jsem před Ústím volala Václavovi, že bychom mohli stihnout týdenní nákup, že budu doma před sedmou (byl z toho celý pryč, když jsem den předtím tvrdila, že když přijedu v devět, asi doma vážně nic k jídlu nebude...). Ať si zítra nekazím to volno. Jenže jsem zapomněla, že nevím, jestli je k tomuhle vlaku nějaký přípoj - a jak vlastně vypadá právě rekonstruované ústecké nádraží. Když jsem tam byla naposledy, ještě v zemi byla obrovská jáma a k vlakům se šlo všelijak složitě...
Už ji zasypali, nicméně žádná cedule s odjezdy vlaků v podchodu, jen v hlavní hale něco nesrozumitelného, mrňavého, vysoko, na úplném konci vestibulu. Bezva - takhle mi to určitě neujede. Ani pořádně označený přístup ke koleji číslo jedna. A ta káča u pokladny byla arogantní a nechtěla se mnou mluvit, že si to mám přečíst v hale...!!
Jelikož předtím se na první kolej chodilo zvenku, šla jsem podívat. A to byla chyba. Na kluzkých dlaždicích u vchodu se moje tělo neuvěřitelně rozletělo a já vypadla z nádraží na všechny čtyři s výkřikem "doprdelepráce". Nikoho venku to ovšem nijak z míry nevyvedlo. Moje nové černé kalhoty sice díry neměly, ale tušila jsem, že moje kolena ano. Byla jsem jak prase a ještě ke všemu jsem si nějak i roztrhla nehet na palci u ruky a rýsovala se mi tam pěkná štěnice. Pokud se to dá nazvat zbytky důstojnosti, tak jsem je posbírala ze země a dělala, že se nic nestalo.
Ale stalo se, všechno mě bolelo a já ze všeho nejvíc potřebovala, aby tam NĚKDO byl.. další vlak jel za hodinu. Nezbylo mi, než celá rozklepaná zavolat Václavovi, co se děje. Byl hodný a přijel pro mě. Potřebuju už asi dozor.
Ale nic nekončilo, jak jsem si mylně namlouvala cestou v příjemně vytopeném autě. Sotva jsme dorazili domů, vypověděl nám službu náš letitý a v poslední době haprující bezpečnostní zámek. Tak co s tím - Vašek chvíli ještě doufal, že ho přiměje k poslušnosti, ale na to já neměla trpělivost. Odmítám spát v otevřeném bytě. Nevím, jak bychom tohle řešili za totáče - asi bychom na dveře přitloukli prkno... Takhle jsme ještě zajeli do Hypernovy a utratili úžasných sedmnáct set korun za novou vložku do zámku a bezpečné spaní. Šla jsem se vykoupat a doufala, že se ve vaně neutopím.